Augiášův chlév

Motto: „Nevyčistili jsme Augiášův chlév, vpustili jsme do chléva řeku a nechali zavřená vrata. Naředili jsme sajrajt, hladina stoupá, již jsme v tom po ústa, utopíme se.“ (Úryvek z řeči, kterou jsem pronesl v debatě Poslanecké sněmovny k lustračnímu zákonu.)


Kdyby to šlo, stydím se za to, co předvádí „kulturní elita“ v médiích, ke zveřejnění záznamu udání, které měl učinit Milan Kundera v roce 1950. Je mi hanba, nejde o Kunderu, zveřejnění záznamu uvolnilo zábrany, pokřivenci a poserové hájí sami sebe.Rozhovor Milana Uhdeho s Renatou Kalenskou v Lidových novinách je příkladem. To, že Uhde nechal rozhovor zveřejnit, nemohu hodnotit jinak, než že Milan Uhde ztratil schopnost rozlišovat, co které slovo znamená. Podal výpověď o sobě a „vzdělancích“ své doby.Prožil jsem život v komunismu, nepřizpůsobil jsem se, stejně jako se nepřizpůsobily moji rodiče. Od doby, kdy jsem začal vnímat své okolí, více než padesát let žiji paralelní život. Poslední roky mi okořeňují následky komunismu - to, že jsme se nepokusili s tím zločinným systémem vyrovnat.V neděli, 9. listopadu 2008 jsem se díval v televizi na záznam pořadu o holocaustu židů. Hitlerovi a nacismu vadili židé a jejich náboženství - byli výluční, nebyli použitelným materiálem pro choromyslné plány. Výlučnost židů ohrožovala šílený záměr udělat z lidského společenství jednoduchý stroj fungujících součástek. V rámci jednoduchosti a přímočarosti bezbožné nacistické ideologie byla ke konečnému řešení krátká cesta: celou sortu lidí vyvraždit, s ní i nebezpečný způsob myšlení. Samotní realisátoři i ostatní tím dostávali signál, že nebudou-li poslušní a použitelní, můžou následovat.Komunismus byl ve své nejvnitřnější podstatě o tomtéž. Lenin se Stalinem to v ruských poměrech ukázali více než názorně. Nejdříve zničili a vyhladili ruskou elitu. Při její likvidaci k tomu použili židy, Lotyše a Baškiry, které, v duchu výše uvedeného, potkal po vykonání špinavé práce stejný osud. Technologie likvidace celých národů odpovídala ruským zvykům a podmínkám. Přestěhovali je do oblastí, kde většina pomřela, nebo vyvolali hladomor - bylo to efektivnější než německé plynové komory a spalovací pece.V československých poměrech po válce nešlo budování nejlepšího ze světových řádů tak jednoduše a přímočaře. Přesto na rukách budovatelů lepších zítřků zůstalo dost krve a mnoho špíny. Dokonale zlikvidovali intelektuální a morální elitu země. Nahradili ji hlupáci a snaživci bez zábran. Z Československa udělali věrného vazala Východní říše. Morálně rozložili společnost, z vyspělé země udělali rozvojový stát.Následníci a žáci komunistické „revoluční elity“ nás po létech, když ideologie vyčpěla, osvobodili od komunismu sametovou revolucí. Nevinnost a nedotknutelnost si zajistili listinou práv a svobod. Byl jsem při jejím schvalování. Pak si bez zábran rozkradli stát. Navzájem se mezi sebou provázali a zajistili korupcí. Virtuálními politickými stranami zastřešili „svou“ pluralitní demokracii. Jako zkušení sadaři „kontinuálně“ naštěpovali komunistické „právo“ na zakrslý stromek demokracie. Policii, soudce i úředníky sbormistři vyučili zpívat píseň „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.Co a jak se v naší zemi i společnosti po roce 1990 odehrálo, bylo přirozené a logické. Neděláme-li nic ke skutečné změně, nemáme si na co stěžovat. Pro individuální lidskou existenci, i ve společenských procesech platí zákony fyziky. Stejně jako u fyzikálního systému energeticky i hmotově degradovaného, bez dodání energie a hmoty, jeho degradace dále pokračuje a prohlubuje se. Stejně, jedinec i společenství, bez vzchopení se, odstranění příčin rozkladného stavu a pochodu, dále upadá a stáváme se dobytkem.Měl jsem příležitost pochopit, jak si je „bývalá-současná“ elita vědoma platnosti obecných zákonitostí. Když jsem v počátku devadesátých let podobně argumentoval ve sněmovně, nenávistně na mne syčeli. Mám celoživotní osobní zkušenost, že pokud se člověk nepoddal, přežil a dokonce dosáhl většiny věcí, které si umínil. Nakonec, si na něj nedovolili ani hajzli.Nedostal jsem posudky a opakovaně nesměl na střední a tím spíše ani vysokou školu. Musel jsem odejít z domova, aby o mně nevěděli. S odstupem let jsem vystudoval. Nikdy jsem za komunistů nešel volit a ustál jsem si to. Převedl jsem přes čáru do Rakouska Vietnamce, kterého měli kolegové na koleji - chtěl utéct na Západ a nevěděli co s ním. Věděl jsem, že když to někdo vyzradí, zabijou ho.Byl jsem žalovaný za napadení veřejného činitele. Spolupracovník, který toužil být ředitelem, běhal po fízlech, že jsem protistátní živel. Dostal beze svědků po hubě, za hodinu mne přišli sebrat. Odmítl jsem podepsat protokol, který sepsali a řekl, že nevím, z čeho mne obviňují. Vyšetřovateli, když mi vyhrožoval s pěti lety vězení, jsem odpověděl, „vím, že když budete chtít dělat kariéru, pět let dostanu, odsedím si je, ale nikdy to nezapomenu.“ Vždy jsem pak odpovídal - k tomu, co jsem řekl poprvé, nemám co dodávat. Věděl jsem, že v žádném případě nesmím dát najevo, že se něčeho bojím, nebo mi na něčem záleží. Dotáhl jsem to až na Pankrác k Nejvyššímu soudu, zde jsem soudci odpověděl, „Celý svůj život jsem žil jako poctivý muž, zde by měl stát někdo jiný, ne já“.Mé jednání mělo přirozeně následky, měl jsem jistotu, že neudělám kariéru a měl vždy nejnižší plat. Nakonec jsem skončil jako nádeník. Důsledně jsem odmítl dělat profesní podvody a jednat nemorálně. V těch desetiletích jsem měl dost času, abych pochopil, jak komunismus a život v něm změnil u lidí schopnost vnímání „pachů“. Nesmrděli moji šéfové, začal jsem pro své okolí zapáchat já. Nepřizpůsobil jsem se „standardnímu“ smradu a rušil pohodu odéru, na který si většina zvykla.V konci osmdesátých let jsem šel do politiky. Byla naděje na změnu a věděl jsem, že věci se nemění samy. Do parlamentu jsem se dostal díky tomu, že větry vyvolané atmosférickými poruchami, na krátký čas, rozehnaly mraky standardního smradu a tak jsem chvilku nebyl cítit.Zkušenost, kterou jsem prošel v sametově revolučním parlamentu je nezaplatitelná penězi. Téměř nikdo nechtěl skutečnou změnu. Na standardní smrad si všichni tak zvykli, že bez něj se cítili sirotky. Úkolem „revolučních státníků“ bylo na čas přidávat do základního smradu esenci lesní vůně. Přes připravené scénáře se v okamžicích krizí ukazovaly za maskami skutečné tváře. Lesní vůně nepřeřvala základní smrad.Žádný lidumil a obhájce nevinných a hodných agentů mne nepřesvědčí. Viděl jsem jednání těch lidí - v kritických situacích a v čase. Na všechno musí být dva, jeden, kdo mne do špatného chování nutí a druhý, který se podvolí a přijme to. Řekl jsem v parlamentní debatě: „Chápu a pochopím, každý můžeme někdy ve slabé chvilce selhat i upsat se ďáblovi. Nechápu ale, proč se nikdo z těch nevinných nezvedl z kolen a dodnes nezúčtoval s tím, kdo ho na kolena srazil. Kdyby se to stalo mně, nemilosrdně bych toho, kdo mne ponížil ve slabé chvilce, dnes zabil. Nemohl bych s tím ponížením žít.“ Nikdo mi neodpověděl, bylo ticho.V naší zemi se zřejmě nikdo nestyděl a nestydí. Naopak, chtějí, abychom se styděli my, kdo takové věci a jednání připomínáme. Jsme nestoudní a drzí, že připomínáme standardní smrad, kterým páchne naše společnost. Naředění zvýšení hladiny sajrajtu po sametové revoluci v našem chlévě vyvolala vývojové adaptace, projevila se genetická variabilita stáda. Z talentů, které prokázaly schopnosti již na komunistické hluboké podestýlce, se dokonce vyvinuli obojživelníci. Vědci zaznamenali nový druh „komunisto-podnikatele“. Slabší jedinci klesají ke dnu, topí se, na hladině není místo pro všechny.Jak v tom uzavřeném chlévě děláme všichni pod sebe, sajrajt se zahušťuje, plavání je obtížnější, zvyšuje se počet obětí. Obojživelníkům vysoká hladina sajrajtu nevadí, ke svému životu ji potřebují - usilovně drží vrata uzavřená, utěsňují škvíry ve vratech. Zajímavé je, jak se „kulturníci“ - svědomí národa, obětavě vlastním tělem pokoušejí ucpávat hrozící trhliny v naší fekální jímce.

V Třeštici, 18. listopadu 2008Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

Zpet na Czech-Bohemia